Rok na distanc

Škola doma neboli distanční výuka, v některých případech škola on-line, pro všechny zúčastněné (tedy děti, rodiče i učitele) noční můra.

Pro nás na jaře začala po jarních prázdninách, o kterých nám kompletně předělávali počítačový systém. Takže po návratu do prázdné školy jsme se nikdo z nás pomalu „neuměl“ přihlásit do počítače. Najednou řešíte, že máte na všechno heslo, nejlépe na každou službu jiné, a do toho máte řešit vzdálenou výuku. Tedy věc, na kterou nás nikdy nikdo nepřipravoval.

Nejsem typ, který by se hroutil po prvním neúspěchu, nebo který by se techniky a počítačů bál. Ovšem prostředí moodlu na mě působí veskrze nepřívětivě, nehezky a otevřeně nepřátelsky! Po pár pokusech vytvořit test mám dojem, že nerozumím česky ani předložky a spojky. A že se vypravím na svou alma mater potupně vrátit diplom. Druhá možnost je, že pokud mi někdo řekne, že má cokoli intuitivní ovládání, pravděpodobně si něco udělám… nejspíše pořádnou sukovici a někoho přetáhnu.

Nakonec se ze mě nestal ani zuřivý psychopat ani násilník, metodou pokus a omyl jsem se skamarádila s jinou aplikací (nevím, zda mohu uveřejnit názvy, abych nepoužívala nekalou reklamu… i když nekalá je asi soutěž, že?!).

Umřel mi notebook! Pravda, byl to neduživý stařeček, ale přece jen výrobní prostředek. Učit online lze i prostřednictvím smártfounu, s jistými omezeními, ale lze to.

Děti se všechny zvládly přihlásit a po prvotních zmatcích jsme se viděli, sice jen online, ale alespoň něco. Vlastně jsme se moc neviděli, protože kamery na straně dětí většinou zůstávaly vypnuté… ať už z důvodu nedostatečné kapacity připojení, nebo z důvodů jiných. Nepátrala jsem a nepátrám.

Situace se mění každým dnem, tlačí nás všechny do něčeho, co nám není dvakrát příjemné. Vykládat s rouškou nebo s respirátorem není nijak snadné (učit začátečníka výslovnost německých přehlásek, když si huhňá do roušky, to je výzva, přátelé!!!) Na druhou stranu se všichni učíme věci, které jsme dosud nepoznali. Bojujeme sami se sebou, protože ze všech stran slyšíme, že v době karantény je třeba dodržovat režim. Učíme se komunikovat a řešit problémy. Vždycky mě potěší, když mi samo dítě napíše, s čím má problém, kde nám to drhne, k čemu je třeba se vrátit, případně, že něco nezvládá. To je cenná zkušenost pro nás oba.

Jako matka zjišťuji, že lze během psaní úkolů třikrát spadnout ze židle a místo učení se vyjmenovaných slov po V je lepší pozorovat lezoucí případně létající hmyz. Slovíčka z angličtiny působí močopudně, násobení dvojciferným činitelem vzbuzuje nepřekonatelný hlad a přírodověda se nejlépe učí ve stoji na hlavě. Taky máme nedostatek místností… tři ratolesti online znamená, že budu vysílat asi z koupelny. Naštěstí se nám rozvrhy brzy vytříbily, takže se zvládneme vystřídat.

Závěr školního roku, částečné uvolnění, člověk si vydechne. Všichni s rozumem na správném místě vědí, že to nebude jen tak. Starosti si nepřipouštím, klasik praví: „Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko!“

V září zahájíme klasicky, hezky z očí do očí. Máme velkou radost, ale zároveň víme, že naše radost asi nebude mít dlouhého trvání. Bez zbytečného pašákování a pochvalného poklepávání na rameno říkám, chystáme se. Dětem rozdáváme přístupové údaje, některým více než jednou. Tajně si myslím, že v těch počítačích sedí malý zrzavý skřítek, směje se mi, jak jsem nemožná, když se z různých koutů počítačové učebny ozývají výkřiky typu: „Pančelko, mně to nefunguje! „Já tam nemám ten modrej obdélníček!“ „Co mám napsat do uživatelského jména?“ „Mě to píše, že tento účet neexistuje!“ „Já to nevidím!“ „Myslíte Username?“ „Já nemůžu napsat ty čísla!“ – no jasně, protože nám skřítek neustále vypíná numerickou klávesnici. „Mám kliknout na ten červenej obdélníček?“ „Já mám ten modrej obdélníček dole místo nahoře, vadí to?“ „Já tu nemám PŘIPOJIT SE, já tu mám JOIN.“ Zrzavý skřet přeskakuje z jednoho počítače do druhého a baví se na můj účet.

Ne, to není možné, to by neudělal, mám příliš bujnou fantazii!!!

Máme nové notebooky. S těmi starými nesrovnatelné. Aplikace pro online výuku funguje, známe přístupové údaje. Jsme připravení, jak nejlépe to lze.

Online hodiny jedou, děti jsou skvělé, až na velmi ojedinělé výjimky se připojují všichni a včas. Na sociálních sítích běhá vtípek, že se hodiny velmi často mění ve spiritistické seance: “Bedřichu, jsi tu s námi? Slyšíš nás?“ Mluví mi z duše. Kamery zapínám jen já, deváťáci mi vysvětlili, že v 10:45 ještě nejsou učesaní a namalovaní (namalované), ještě leží v posteli, nemají uklizený pokoj. Po nějaké době, když už mi z těch koleček s monogramy hrabe, se mi přece jen ukážou (přeci jen mne trochu litují), bohužel kvalita přenosu se tím velmi sníží a ze spořádané online hodiny je rázem vysílání pro marťany. Vracíme se ke kolečkům s monogramy.

Zjistili jsme, co všechno dokážeme. Děti, které se ve škole trochu ztrácí, jsou najednou trochu sebevědomější. Na druhou stranu spousta z nich přiznává, že se doma hůře soustředí. Vidím to u nás…přitažlivost zemská není nic ve srovnání s přitažlivostí herních konzolí a počítačových her, nad osovou souměrností na celé čáře vítězí Lego a výzkum balistických drah plastových nábojů do ještě plastovějších zbraní. A než se věnovat určování vzorů podstatných jmen, lépe vykonávat i ty nejméně oblíbené domácí práce.

Zanedlouho to bude rok. Rok šílenější než jiné! Každopádně nás všechny někam posunul. Já mám jasno, kam chci nadále směřovat. Co vy?